Vzpomínky na Tokio 64: Bronzová osma zažila neuvěřitelný závod ve tmě!

Vraťme se zpátky v čase o 57 let. Zavzpomínejme na medailové úspěchy československých sportovců z her v Tokiu 1964, které se staly pro naši republiku jednou z nejúspěšnějších olympiád historie. Tentokrát si připomeneme příběh naší osmiveslice s kormidelníkem.

Veslařská dráha Todo zela prázdnotou. Kvůli vysokým vlnám čekali veslaři na souši a organizátoři nervózně přemýšleli, jak finálové závody uskutečnit, protože bylo navíc čím dál hustší šero. Když vlny po dvou hodinách ustaly, závodníci mohli konečně začít bojovat o medaile.

Finále osmiveslic s kormidelníky se už uskutečnilo skoro za tmy. Japonští pořadatelé se snažili osvětlit vodní hladinu dálkovými světly osobních aut. To však nestačilo. Nepomohly ani světlomety požárních vozů.

Nakonec alespoň trochu situaci zachránily světelné rakety vystřelované do tmy. Ve mdlém světle se daly rozeznat obrysy lodí. Československá osmiveslice, která nepatřila mezi medailové naděje, se probojovala na 3. místo a útočila dokonce i na stříbro.

„Než jsme dojeli do cíle, byla tma, takže až v cíli jsme uviděli, že jsme Němce dojížděli. Bohužel nedojeli. Vyhráli Američané, Němci byli druzí a my byli těsně za nimi,“ vzpomíná člen posádky Jan Mrvík.

Kromě tmy zlobil veslaře i nepříjemný vítr, který sice už nezpůsoboval takové vlny, ale během závodu potrápil všechny posádky. „Byl to boční vítr a loď má tendenci zatáček. Odfoukával zadek lodě, a tak jsem měl celou cestu co dělat," vypráví kormidelník Miroslav Koníček, který měl už bronzovou medaili z olympijských her z Říma 1960.

Pro československé veslaře bylo 3. místo velký úspěch. „Byli jsme parta kluků, která se v 15 letech sešla ve veslařském klubu, a dotáhla to až na olympijské hry. Byli jsme amatéři. Placení jsme za veslování nebyli,“ upozorňuje Mrvík.

Mrvíkovi v paměti už navždy zůstanou i chvíle ze zahajovacího ceremoniálu. „Zdravili jsme i japonského císaře Hirohita. Vystoupil pak s proslovem a hry byly zahájeny.“