Vzpomínky na Tokio 64: Ani zemětřesení nerozhodilo stříbrné fotbalisty

Vraťme se zpátky v čase o 57 let. Zavzpomínejme na medailové úspěchy československých sportovců z her v Tokiu 1964, které se staly pro naši republiku jednou z nejúspěšnějších olympiád historie. Tentokrát si připomeneme příběh stříbrných fotbalistů, kteří v Japonsku prohráli poprvé až ve finále.

Byli suverénní. Českoslovenští fotbalisté na olympijských hrách v Japonsku oslnili. V základní skupině sehráli tři utkání a všechna vyhráli. Jasně přejeli Jižní Koreu 6:1 a podobný příděl dostal i tým Sjednocené arabské republiky, který padl 1:5. Posledním soupeřem pak byla Brazílie. 

Ani před týmem Kanárků se náš tým nesklonil a vyhrál 1:0. „Utvořili jsme z hráčů z celého Československa perfektní partu. Byli jsme tam polovina Slováků a Čechů do 21 let a dva starší kluci Pičman a Matlák,“ vzpomíná Ján Geleta, proč byl jejich tým tak silný. 

A za skvěle poskládanou partou stál především legendární trenér Rudolf Vytlačil. Dva roky před olympijskými hrami v Tokiu byl jako kouč u stříbrného úspěchu na mistrovství světa v Chile. A taktéž v Japonsku došel jeho tým až do finále.

„Jako každý člověk, který se zúčastní olympiády, na ni vzpomínám strašně rád."

Nejdříve však ve čtvrtfinále porazili domácí Japonsko s přehledem 4:0. V semifinále otočili zápas s Německou demokratickou republikou a vyhráli 2:1. Poslední, kdo stál v cestě za zlatem, bylo Maďarsko.

„Akorát jsme měli ve finále smůlu, že Maďaři byli o něco lepší,“ povzdechl si František Knebort, který byl ve 20 letech jedním z nejmladších hráčů na soupisce. O první gól zápasu se postaral Josef Vojta, jenže míč nechtěně poslal do vlastní branky.

„Ani jeden ze spoluhráčů mi to nevytknul. Byli jsme výborná parta,“ zdůrazňuje Vojta. Přes 75 tisíc diváků na stadionu pak ještě vidělo, jak Maďaři zvýšili na 2:0. Čechoslováci se ale nevzdali. Ke konci byli lepší a 10 minut před závěrem zápasu dal gól Jan Brumovský. 

I přes velkou snahu se však našim hráčům nepodařilo vyrovnat. Prvotní zklamání z finálové porážky nakonec vystřídala radost. „Je to krásný pocit získat stříbrnou medaili na olympiádě,“ usmívá se Knebort.

Kromě samotného turnaje nemohou fotbalisté zapomenout na okouzlující atmosféru her. „Jako každý člověk, který se zúčastní olympiády, na ni vzpomínám strašně rád. Bylo to hezky udělaný. Bydleli jsme v olympijské vesnici, kde byly dřevěné boudy na louce. Sportoviště nebyly daleko a mohli jsme si navzájem fandit, hlavně s volejbalisty jsme drželi hodně při sobě,“ prozrazuje Geleta, který snad jako jediný tehdy v celém Tokiu zaspal zemětřesení.

„Probudil jsem se a už bylo po všem. Venku všichni lítali. Vystrašené gymnastky plakaly a já ani nevěděl, co se stalo.“