Očima Lukáše Krpálka: Jak sem se stal podruhé olympijským vítězem

Bolest, pocit zničení, ale především obrovská motivace. Lukáš Krpálek emotivně popsal, jak v chrámu juda – hale Budókan senzačně vybojoval druhé olympijské zlato a stal se prvním judistou, který ovládl hry ve dvou váhových kategoriích. S čím se musel poprat kromě soupeřů?

Dva týdny zpátky jsem si povyhodil prst na levé ruce. Skončil jsem trénink, ještě jsem si navlékl prstýnek, přestože mě to hrozně bolelo. Do druhého dne mi to nesmírně oteklo. Myslel jsem, že si budu muset uříznout prstýnek. To když jsem doma naznačil, tak jsem s tím úplně neuspěl.

Plánovali jsme, že kdyby se nepovedlo prsten sundat, tak že bych si to zatejpoval a pral se s ním. Naštěstí se povedlo ho dát dolů. Prst se dal trochu do kupy, ledoval jsem ho, ale přeci jen kvůli tomu byla závěrečná příprava náročná. Bolelo to hodně, když jsem se s někým pral. Ten prst to nedával.

Přes tu bolest pro mě bylo velkou motivací sledovat, jak o zlato bojuje můj kamarád Jířa Prskavec. Během turnaje jsem se nemohl dívat na televizi, ale věděl sem, jak jede. Když měl náskok čtyři vteřiny u patnácté branky, tak jsem měl nesmírnou radost a držel jsem mu palce, aby to dotáhl.

Hrozně jsem mu to přál, protože měl trochu smůlu v Riu, kde mohl vybojovat cennější medaili. Je to hrozně hodný a sympatický kluk, nesmírně jsme si sedli. O to je to cennější, že se nám to dneska povedlo oběma. Včera večer jsme si psali, že budeme bojovat a dáme do toho všechno a že tenhle den bude náš.

Do finále jsem tak nastupoval s tím, že to bude náš zlatý den. Na žíněnce se mi hlavou honila spousta věcí. Byl to pro mě těžký zápas.  Dvakrát se mi s ním podařilo prohrát, vždycky na začátku boje. Taktika byla jasná – vydržet začátek i za cenu pasivity a trestů, trochu ho unavit, a pak ho zkusit položit a porazit. Když se to plánovalo, tak to znělo hezky, ale potom to udělat, to tak jednoduché nebylo.

Nakonec se to ale povedlo. Nikdy se mi ho nepodařilo porazit, až teď na olympiádě, o to je to lepší. Když jsem přestupoval do vyšší váhové kategorie, tak jsme měli společně s trenérem obrovskou motivaci, a to zkusit vybojovat stejný úspěch jako v té nižší. Další motivací bylo porazit Tedyho, to se nepovedlo. Hrozně jsem si přál, abychom šli my dva na finále, to by pro mě bylo nejkrásnější. Bohužel se do finále nedostal, tohle sice nevyšlo, ale všechno ostatní ano. Je to něco nádherného.

Vždycky se říká, že vybojovat zlatou medaili je těžké, ale obhájit je ještě těžší. Pro mě to bylo umocněné tím, že jsem změnil váhovou kategorii. Věděli jsme, že tady mohou být nižší šance, ale pro mě to byla nesmírná motivace to zkusit vybojovat. Věděli jsme, že tohle se ještě nikomu nepovedlo. To mě taky hnalo dopředu. I dneska jsem na to celý den myslel, že kdyby se to povedlo, tak to bude něco nádherného.

Ještě že teď už to máme za sebou, konečně si odpočinu, dám se do kupy, odpočinu si. Aby až za půl roku, až začne olympijská kvalifikace do Paříže, tak abych byl maximálně připravený, zkusil zabojovat a získat ještě jednu olympijskou medaili. Do třetice by to bylo krásné.

Před olympiádou jsem plánoval, že bych možná udělal comeback do sta kilogramů. Teď jsem ale hodně na vážkách. Musím si to nechat rozležet v hlavě, teď na to bude dostatek času, rozmyslet, co bude dál, zregenerovat a třeba si koncem roku řeknu, že se zkusím prát ve dvou váhovkách a v květnu, až začne olympijská kvalifikace, tak se rozhodneme, co pro mě bude lepší.

Protože popravdě jsem dost zničený ze soupeřů, kteří jsou váhově těžší, protože oni jsou na tom výborně silově, kdežto já jsem spíš vytrvalostně založený. Trochu mi znechucují judo, ale uvidíme, co vymyslíme.