„Všichni na mě koukali.“ Česká softbalová hvězda Pecková vypráví o zážitcích z Japonska

Je to zkušená cestovatelka. Softbalistka Veronika Pecková si vyzkoušela ligy na Novém Zélandu, Tchaj-wanu a letos hrála v nejlepší soutěži světa v Japonsku za ambiciózní tým Toyota Red Terriers. Jak se žilo české reprezentantce tisíce kilometrů od domova bez nejbližších?

V Japonsku strávila Veronika Pecková 8,5 měsíce. Odletěla tam koncem února a vrátila se v polovině listopadu. Původně tam měla být kratší dobu, ale koronavirová pandemie její plány změnila. A to nejen ty sportovní, ale i ty v rovině osobního života.

Hrála jste v profesionálních soutěžích na druhé straně planety. Jak byste porovnala země jako Nový Zéland, Tchaj-wan a Japonsko?

„Každá země měla to své. Všude bylo něco, na co jsem si musela zvyknout. V asijských zemích byl největší problém komunikace, protože oni anglicky nemluví. V Japonsku jsem měla překladatelku, která mi se vším pomáhala. Snažila jsem se učit japonsky, ale nebylo to na velké úrovní, že bych si nějak moc popovídala.“

Jak probíhala komunikace se spoluhráčkami na hřišti?

„Některé herní hlášky z mezinárodního softbalu znají. Nešlo jim ale vysvětlovat třeba nějakou větší myšlenku přímo na hřišti. Pak dorazila v září americká spoluhráčka. To byla velká úleva, protože jsem si měla s kým promluvit.“

Hrála jste ve městě Toyota. Tam sídlí přímo vedení japonské automobilky?

„Toyota tam má své kanceláře a je to tam víc industriální. Od klubu jsem měla i vůz Toyota. Já jsem ale byla spíš na venkově, kde byla rýžová pole. To bylo moc hezké.“

Když jste šla po ulici, tak jste jako vysoká blondýnka musela být středem zájmu Japonců, ne?

„Všichni na mě koukali asi ve stylu – Bože můj, vysoká  holka, co to jde? Na to jsem ale zvyklá. To se stává skoro pořád. Bylo to tak i na Tchaj-wanu.“

Kvůli celosvětové pandemii se váš pobyt v Japonsku výrazně protáhl.

„To ano. Zrušili nám hned jarní část  a byly jsme i v karanténě. Do konce srpna se nevědělo, jestli se liga začne hrát v září. Nakonec ano, ale liga proběhla bez diváků. Kromě prvního a posledního zápasu.

Nepřemýšlela jste o tom, že byste se vrátila domů za rodinou?

„Když už jsem do toho šla, tak jsem si řekla, že to zvládnu do konce. Samozřejmě jsem občas myslela na to, že bych teď chtěla být někde jinde.“

Jak jste to odloučení zvládala po psychické stránce?

„Půl roku pouze tréninku bylo dost náročných. Myslela jsem si, že mě to neovlivní, ale už mě to docela ovlivňovalo. Bylo to dlouhé. Naštěstí jsme začali pak hrát.“

Jak to bylo s pohybem venku, mohla jste na procházky?

„Na procházky do přírody jsem mohla. Ale nemohla sem cestovat někam jinam mimo město.“

Bylo v Japonsku znát, že se blíží olympijské hry, které se uskuteční v Tokiu?

„Někde byly po městě plakáty a suvenýry k olympijským hrám. Ve zprávách se to hodně probíralo. Vlastně nejvíc ze všeho koronavirus a olympiáda.“

Jací byli japonští fanoušci softbalu?

„Fanoušci týmu Toyoty jsou super a hodně nás podporovali. Na finálový turnaj přišlo kolem čtyř tisíc lidí. Bylo to o úroveň lepší hrát před lidmi, než prázdnými tribunami.“