Trenérské Dialogy LIVE III: Řvaní na dítě při zápase je trenérská sebeobžaloba

Mají děti hrát na výsledky? Právě to je otázka, která stále častěji rezonuje napříč sportovním prostředím. „Já říkám ano, je to princip sportu,“ ujišťuje Zdeněk Haník, místopředseda ČOV a volejbalový trenér. „Drama z toho dělá okolí. Dítě klidně prohru opláče, ale na jeho duševní zdraví to nemá vliv. Kvůli tomu, že nedokážeme zvládnout ambiciozní trenéry a šílené rodiče, přece nebude ochuzovat hru o výsledek.“

Ve třetím díle trenérských Dialogů LIVE debatoval společně s Michalem Ježdíkem, sportovním ředitelem České basketbalové federace a certifikovaným lektorem ČOV a Michalem Bardou, lektorem Evropské házenkářské federace a trenérem brankářů švýcarské házenkářské reprezentace. Pořadem provázel Marek Chlumský - hlavní metodik Českého florbalu.

Hra bez výsledku je nuda. „Tak to vnímám, hra vždycky musí mít výsledek,“ myslí si Barda. „Zároveň ale říkám, že důležitost výsledku do sportu přinášejí neukojení trenéři a rodiče. Touha vyhrát tam bude vždycky, ale musí přijít zevnitř a ne zvenku.“ A Michal Ježdík dodává: „Turnaj je i socializace. I děti se musejí koukat na výsledek, protože výsledek je jejich cílem a bude i v budoucnu.“

Rodiče na tréninku
Ano nebo ne? A jak jim správně vymezit mantinely? „Hodně to souvisí s kulturou toho daného sportu. Myslím si, že v našem prostředí se musí trenér nejprve sladit s rodiči, protože velmi často mu právě oni jeho práci zbourají. Je to tím, že nevědí, jaký záměr tam je,“ říká Barda.

„Já třeba tlačím, mám nároky a nechválím, když není důvod. Jakmile ale mám možnost, pozvednu je. Snažím se vytvářet přátelskou atmosféru.“

Často se ukáže, že trenéři nemají nastavenou strategii, nejsou definovaná pravidla klubu. „Pokud ale existují, rodiče se můžou doptat a trenér může vše dovysvětlit. Dobrý trenér rodiče zmákne,“ vysvětluje Haník. „Navíc rodič by si měl dopředu zjistit, kam své dítě dává. A v momentě, kdy ho předá do rukou trenéra, měl by ustoupit do pozadí a nechat ho pracovat,“ je si jistý Ježdík.

Křik ale není prostředek, který vede k úspěchu. „Hulákat na děti může jen trenérský blb. Můžu být ostrý a můžu mít nároky, ale ne hulákat na děti. Tohle bych úplně vyloučil,“ líčí Haník. „Já třeba tlačím, mám nároky a nechválím, když není důvod. Jakmile ale mám možnost, pozvednu je. Snažím se vytvářet přátelskou atmosféru.“

„Hulákat na děti může jen trenérský blb. Můžu být ostrý a můžu mít nároky, ale ne hulákat na děti. Tohle bych úplně vyloučil.“

Trenéři by měli pracovat s emocemi. „Máme vzdělané trenéry po té technokratické stránce, ale neučíme je zacházet s emocemi. Dá se to naučit, to je dovednost,“ říká Ježdík. „Je potřeba se „ponížit“ na úroveň dítěte, ponořit se do jeho věku. Nebudu nad ním stát jako kyklop, kleknu si a dívám se mu do očí. A nebudu mu vyprávět, že Velká Británie je ostrov na severozápad od Česka, když o tom nemá ani tušení.“Každý člověk během svého života chybuje. „Děláme hafo chyb, za špatné považuju až opakování chyb,“ povídá Ježdík. „A pokud dítě chybuje i za měsíc, potom se musím podívat, jestli mám správné vzdělání. Chyba bude u mě jako u trenéra.“

Haník vnímá chybu jako výzvu: „Nesmím slevit v nárocích, ale jsem pomocníkem. Řvaní na dítě při zápase, pokud se nejedná o taktický pokyn, je vlastně sebeobžaloba. Mám trénink, jsem náročný od pondělí do pátku. O víkendu při zápasech naopak pomáhám.“

To a mnohem více se dozvíte v trenérských Dialozích LIVE.