Přelomová olympiáda v „neznámém“ Los Angeles: sportovci poprvé na stupních vítězů i ve vesnici

Los Angeles se za pět let stane po Londýnu a Paříži třetím městem, které bude potřetí hostit olympijské hry. Poprvé to bylo v roce 1932, v těžkých časech hospodářské krize. Přesto šlo o akci v mnohém přelomovou – právě díky tehdejším organizátorům vznikla tradice olympijských vesnic a stupňů pro vítěze nebo se poprvé začala využívat cílová kamera.

Když se v roce 1923 vybíral hostitel jubilejních desátých olympijských her, byl pouze jeden kandidát. Kalifornské město Los Angeles. Vlastně ne moc známé, nutno dodat. Tehdy ještě mělo daleko ke světově proslulé globalizované metropoli – to jako první měla změnit právě olympiáda.

Jak později dával k dobru William May Garland, předseda organizačního výboru, při schvalování kandidatury v Římě se k němu přitočil jeden z členů MOV a zeptal se: „Los Angeles, to je někde tam jako Hollywood, že?“

Garland za olympijskou kandidaturu lobboval už od roku 1920, pilně cestoval po Evropě, setkával se s důležitými lidmi. Předběžně ji dostal přislíbenu pod podmínkou, že Los Angeles postaví nový, moderní stadion, kde se budou konat slavnostní zahájení i ukončení OH, stejně jako atletické soutěže.

Slovo splnil. Už v roce 1923 byl na světě úchvatný stadion zvaný Memorial Coliseum, s kapacitou 76 tisíc diváků, která později byla rozšířena na 105 tisíc. Mimochodem, využit byl i pro další losangeleskou olympiádu v roce 1984 a sportu slouží – po několika renovacích – dodnes.

Kalifornie brala příležitost hostit největší sportovní svátek velmi vážně. Předchozí evropské olympiády se na jednu výjimku konaly v hlavních metropolích (postupně Atény, Paříž, Londýn, Stockholm, Antverpy, znovu Paříž, Amsterdam), zatímco Los Angeles bylo ve 20. letech minulého století až desátým největším americkým městem. Jeho obyvatelé si proto nechtěli utrhnout ostudu.

První olympijská vesnice

Každá z předchozích olympiád přinesla nejen sportovnímu světu něco nového. Když zmíníme jenom ty po první světové válce: V Antverpách (1920) se poprvé skládala olympijská přísaha a byla představena olympijská vlajka. V Paříži (1924) bylo prvně použito olympijské heslo Citius, Altius, Fortius (rychleji, výše, silněji) a maratonská trať se ustálila na dnes už tradiční délce 42 195 metrů.

V Amsterdamu (1928) poprvé hořel olympijský oheň. A nesportovní kuriozita: kvůli očekávanému náporu zahraničních turistů v autech zavedli radní značku pro parkování, velké bílé P v modrém poli. Dnes ji najdete v každém městě, po celém světě.

Američtí pořadatelé přišli s nápadem zřídit olympijskou vesnici. Snahy o společné ubytování sportovců sice byly už v Paříži, ale teprve v Los Angeles se věc dotáhla v podstatě do podoby, jakou známe dnes. Olympionici pouze nebydleli pohromadě, k dispozici měli i kino, restaurace, lékaře a maséry, poštu, tréninkové plochy i kyvadlové autobusy určené k dopravě do dějiště soutěží.

Postaveno bylo 800 malých dřevěných domků, na dohled Pacifiku a pohoří Santa Monica. Bydlení včetně plné penze stálo dva dolary na den. Tedy platilo to pouze pro muže. Ženy, které v meziválečném období netvořily ani desetinu účastníků, byly ubytovány stranou, v hotelu.

Hospodářská krize a protesty v Los Angeles

Mnoho však nechybělo a inovativní olympijská vesnice zůstala prázdná. V době příprav totiž přišel rok 1929, pád akcií na newyorské burze a s ním první globální ekonomická krize.

Sociální systémy zemí tehdejšího světa na něj neuměly reagovat. Všude situace vypadala podobně – pády firem, nezaměstnanost, hlad, bída, sebevraždy ze zoufalství. Jenom v Kalifornii byl každý osmý bez práce. Navíc se tam hrnuli zkrachovalí farmáři ze Středozápadu a dělníci propuštění z továren na východním pobřeží. Zásadní otázka zněla: má za takové situace smysl pořádat velkolepou sportovní slavnost? Není to nemorální i proti zdravému rozumu?

V Los Angeles se dokonce konaly demonstrace proti pořádání OH, s heslem „Groceries not Games!“ – potřebujeme potraviny, ne olympijské hry. Nejradikálnější účastníci rozbíjeli výlohy obchodů vyzdobené olympijskými vlaječkami a politici měli strach, že násilí v ulicích bude s blížícím se začátkem přibývat. Ekonomické těžkosti se pochopitelně týkaly i sportovců, v těch časech výhradně amatérů. Když hledáte práci, těžko se vám trénuje.

Špatně na tom byly i národní olympijské výbory a další sportovní organizace. Kde vzít peníze na cestu, navíc do tak vzdálené destinace? Pro Evropany, kteří tvořili základ olympijského hnutí, totiž cesta do Los Angeles znamenala pět dnů plout lodí do New Yorku nebo Bostonu a pak ještě pět dnů vlakem na západní pobřeží, do Kalifornie.

Zrušit olympijské hry?

Když zbývalo pět měsíců do zahájení OH, neměli pořadatelé potvrzenou jedinou přihlášku! Na únorovou zimní olympiádu v Lake Placid dorazilo pouhých sedmnáct zemí… Další rána přišla v dubnu: finský vytrvalec Paavo Nurmi, asi nejslavnější sportovec své doby, byl nařčen z profesionalismu a hrozilo mu vyloučení z OH (nakonec k němu skutečně došlo).

Zcela vážně se začalo mluvit o tom, že by bylo nejlepší olympijské hry tentokrát zrušit. Vůbec poprvé v mírových časech. „Hrozí nám, že to bude první olympiáda, kterou budou na tribunách sledovat jenom novináři,“ rýpnul si Avery Brundage, předseda amerického olympijského výboru (a pozdější šéf MOV).

Ale organizátoři v čele s Garlandem tenhle nápad odmítli. Naopak, uspořádání olympijských her považovali za projev lidské síly, odhodlání, touhy nepoddat se osudu ani v těžkých chvílích.

Podobně k tomu přistoupily mnohé národní olympijské výbory. Začaly se pořádat sbírky na cestu sportovců a hledaly se způsoby, jak co nejvíc ušetřit. Například část brazilské výpravy cestovala v nákladní lodi s kávou. Australané – tradiční účastníci OH, kteří byli hrdí, že vždy dorazili, ačkoli to měli nejdál – utlumili činnost funkcionářů, místo schůzek začali všechny záležitosti řešit poštou a ušetřené peníze věnovali sportovcům.

Nakonec do Los Angeles dorazilo sedmatřicet zemí, včetně sedmičlenné výpravy z Československa. Celkem 1332 sportovců. Ani ne poloviční počet oproti Amsterdamu. A nejméně od roku 1900. Ale důležité bylo, že se olympijské hry vůbec mohly konat.

Už slavnostní zahájení bylo úchvatné. Na tribunách se tísnilo 105 tisíc diváků a další tisíce zůstaly před branami, protože se na ně zkrátka nedostalo. Olympijskou hymnu přednesl chór dvou tisícovek zpěváků a zpěvaček. Nechyběly holubice míru.

Kdo naopak chyběl, byl americký prezident Herbert Hoover. Vymluvil se, že má příliš práce, ale spíš se obával neúspěchu olympiády. Místo něj ji zahájil viceprezident Charles Curtis.

Odlesk Hollywoodu i první stupně vítězů

Pokud si zahraniční účastníci slibovali, že poznají něco z nálady slavného Hollywoodu, nemohli být zklamaní. Slavní herci se chodili dívat na nejatraktivnější disciplíny a třeba indičtí sportovci měli jedinečný zážitek, když v restauraci potkali německou divu Marlene Dietrichovou.

Město bylo oblepené reklamou a připomínkami sportovních soutěží, list Los Angeles Times měl každý den osmistránkovou olympijskou přílohu (a to noviny vycházely v pořádně velkém formátu!).

Hollywoodské parametry měla i další novinka: stupně vítězů. Do té doby byly ceremoniály spíš skromné a někdy se medaile předávaly až na slavnostním ukončení, takže kdo se nezdržel do konce OH, dostal je poštou. Teď bylo – po zimní zkoušce v Lake Placid – poprvé použito pódium. Nejvyšší stupínek pro nejlepšího, pak dva nižší pro stříbrného a bronzového medailistu. Navíc celou slávu doprovázelo vztyčování vlajek. Byla to jakási symbióza soukromé radosti s národní hrdostí.

Večer se pak sportovci mohli na to nejlepší ze závodů podívat v kině olympijské vesnice, protože američtí filmaři každý den soutěže pilně natáčeli.

A když už je řeč o filmu: v Los Angeles poprvé přišla ke slovu cílová kamera. Na svou dobu to byla velmi moderní věc, za vteřinu zvládla 128 políček. Využitá byla hned při finále běhu na 100 metrů. Dva domácí sprinteři, Eddie Tolan a Ralph Metcalfe, současně protnuli cílovou pásku (to není metafora, tehdy ještě byl přes cílový prostor natažený provaz) a oběma rozhodčí naměřili čas 10,38, což shodou okolností byl nový světový rekord. Až fotofiniš určil, že zlatá medaile patří Tolanovi a stříbrná Metcalfovi.

Ještě jedno prvenství je třeba zmínit. Poprvé v historii měly olympijské hry oficiálního maskota. Byl jím skotský teriér a jmenoval se Smoky. Pravda, od svých následovníků se zásadně lišil. Byl živý. Na prvního plyšového maskota si sportovci a fanoušci museli počkat až do Mnichova 1972.

Když 14. srpna 1932 zhasl na Memorial Coliseum olympijský oheň, všichni zúčastnění se shodli, že navzdory všem těžkostem zažili sportovní svátek, jaký neměl obdoby. První skutečně moderní olympiádu. A nečekanou tečkou byl verdikt účetních, že vydělala milion dolarů.

Olympijské hry jako symbol naděje a optimismu, tohle přání se naplnilo. Bohužel současně v té době nacisté v Německu poprvé vyhráli volby, což ovlivnilo nejen příští OH v Berlíně, ale i světové dějiny na dalších mnoho let.

Olympijským hrám v Los Angeles 1932 se věnuje i nově vydaná kniha České olympijské akademie - Los Angeles 1932: Příběh československé olympijské výpravy. Publikace mapuje den po dni celý průběh cesty našich sedmi sportovců a čtyř členů doprovodu do dějiště olympijských her Los Angeles a zpět.

Vypráví příběhy a zážitky cestou na lodi přes oceán a vlakem napříč USA, setkání s krajany a zajímavými osobnostmi v New Yorku, St. Louis, Chicagu i jinde, popisuje život v olympijské vesnici a detailně samotné soutěže našich olympioniků a nakonec triumfální návrat na Staroměstské náměstí. Drtivá většina fotografií a faksimile bude uveřejněna vůbec poprvé a jedná se o naprosto unikátní dobové materiály. Knihu můžete zakoupit ZDE.