Očima druhých: Komentátor Dusík vzpomíná na Kosteleckého zlatý déšť

Sport spojuje. Přečtěte si příběhy lidí, kteří se díky olympijským hrám stali přáteli na celý život. Sportovní komentátor České televize Michal Dusík v Pekingu 2008 prožíval hodně horké chvíle. Českým divákům tehdy zprostředkovával na druhý konec planety finále střelecké disciplíny trap, a promokl u toho až na kost. Vůbec to ale nevnímal, protože na střelnici bojoval o zlato jeho kamarád David Kostelecký.

V redakci sportu České televize jsem od roku 1993 a je pravda, že jsem měl zatím docela štěstí, a jako komentátor nebo reportér jsem viděl na vlastní oči pestrou řadu olympijských úspěchů českých sportovkyň a sportovců. Každá medaile má svůj příběh, ke každému z medailistů mě váží nejen sportovní vzpomínky, ale pokud mám vybrat jednu, tak to bude olympijské zlato Davida Kosteleckého. A nejen kvůli tomu, že jsem to tehdy komentoval promáčený na kůži.

Na kalendáři stálo datum neděle 10. srpna 2008. V Pekingu se konaly letní olympijské hry a při pohledu z okna hotelu to vypadalo na hodně ošklivý den. Bylo pořádně zamračeno a na zem dopadaly provazy vody. Po sobotním vedru se v neděli radikálně změnilo počasí. A to mě čekalo komentování finále trapu, kde o medaili bojoval můj přítel David Kostelecký. Kvalifikací prošel skvěle, ovšem finále v Pekingu slibovalo velké drama. Nechyběl v něm ani dvojnásobný olympijský vítěz Diamond či mnohonásobný mistr světa Pellielo.

Při příjezdu na místo mi bylo hned jasné, že to pro mě bude pořádná výzva. Televizní pozice totiž postavili pořadatelé na nekryté tribuně a vodní spoušť si s elektronikou moc nerozumí. Řešení bylo jednoduché, přes každou řadu komentátorů pořadatelé natáhli igelitovou plachtu. Jenomže takhle komentovat triumfální a bezchybné finále Davida Kosteleckého opravdu nešlo, a tak jsem rezignoval na přípravy, které se během několika sekund změnili v papírovou kaši.

Zapomněl jsem na monitor i bezpečnostní pravidla při zacházení s elektrickými zařízeními a vystrčil jsem hlavu se sluchátky z komentátorského pařeniště. V mžiku jsem byl durch, ale emoce z olympijského triumfu byla silnější. Chladný čínský liják nebyl pro Davida překážkou. Rozprášil všechny terče a stal se olympijským vítězem a pro mne zbyla kromě nádherné vzpomínky i fotka, která vyšla v celostátních čínských novinách. Mimochodem ten deštník není můj, ten byl o řadu výš…

S Davidem se znám od olympijských her v Sydney 2000. tehdy bojoval o medaili, ale pokazil finále a ze třetího místa spadl na šesté. Při jednom z rozhovorů mi řekl, že si musím střelbu vyzkoušet, a já jsem nebyl proti. Byl to právě on, kdo mě naučil alespoň malé základy trapu. David mi dokonce věnoval pažbu, se kterou v Austrálii soutěžil. Je na mě sice trochu delší, protože i David je vyšší, ale zjistil jsem, že mi to vyhovuje.

Když mám čas, tak rád vyrazím trénovat za Davidem na střelnici v Holasicích u Brna, kterou zakládal jeho dědeček. Když pravidelně trénuji, tak jsem schopen v jedné položce na 25 ran získat dvacet bodů. Ale jen chvíli přestanu, klesám někam na patnáct až sedmnáct bodů. Musím říct, že je to úžasný relax.