Letos v Liberci, za rok v Tokiu. Jak se o olympijské medaile bojuje u stropu

„Makeej! Pojď,“ burácí diváci v hale Technické univerzity. Zatímco na sportovištích obvykle zhlížejí z tribun dolů na plochu, tady drží hlavy ostře zakloněné a oči upínají ke stropu. Skoro až u něj, na poslední třetině sedmnáctimetrové horolezecké stěny, právě bojuje první z šestnácti finalistů ve sportovním lezení na Olympiádě dětí a mládeže Eliška Suchá.

I další po ní si nejprve ohmatávají úchyty různých barev a velikostí, než propojí lano s prvním jistícím bodem. Laik na první pohled sice těžko posoudí, zda je cesta obtížná, ale teď je ta vhodná chvíle, kdy se se sportovním lezením seznámit. Za rok totiž bude mít premiéru na velkých hrách v Tokiu.

A čeští fanoušci si tuhle adrenalinovou podívanou užili v olympijských kulisách už o rok dřív.

Sportovní lezení má přísná pravidla. Závodníci stěnu v hale vidí až před startem závodu a jen na krátký čas. Během šesti minut si musí zapamatovat co nejvíce.

„Procházejí si jednotlivé sekvence a kroky. Plánují, odkud se zajistí a jak se cvaknou,“ přibližuje trenérka moravskoslezských lezců Alexandra Gendová. „Pak chodí postupně od osmého místa.“

Ostatní zatím čekají v izolaci, než se dostanou na řadu.

Vedle stěny běží časomíra, ta však pro celkové umístění není tolik podstatná, rozhoduje jen v případě shodných bodů. „Tady hraje roli obtížnost. Jednotlivé chyty jsou očíslované od jedničky a vyhrává ten, kdo se dostane co nejvýš,“ vysvětluje Gendová.

Vydržet až do konce

„Podle mě je tady tato trasa natolik těžká, že si troufám říct, že z finalistů vyleze až nahoru jeden nebo dva.“ Možná ji ale závodníci překvapí, protože k těsnému vrcholu chybělo kousek hned čtvrté soutěžící Haně Šikulové z Olomouckého kraje.

A to finále směřuje teprve do druhé poloviny, kde se předvedou vítězové z dopolední kvalifikace. Atmosféra v hale houstne a nabírá na síle. „Parádně fandíte, tak pojďte se do toho ještě opřít,“ chválí moderátor diváky.

Ti, co už to mají za sebou, povzbuzují ostatní. „Cesta mi až tak těžká nepřišla. Myslím, že už jsem lezla náročnější," hodnotí Lucie Rabadová z Plzeňského kraje.

To potvrzuje i Mikuláš Petrík, finalista z Prahy: „Pro mě byl nejtěžší úsek až ke konci. Tam se ukáže, kdo a jak má natrénováno, protože síly v tomto momentě rapidně ubývají. Jsem ale s výkonem spokojený.“

U jeho jména se na světelné tabuli rozsvítí číslo 36, které značí počet bodů od rozhodčích. Ti sedí těsně pod stěnou a pozorně hlídají každý lezcův pohyb.

Za rok olympijská premiéra

„Díváme se, jak berou chyty. Každý je různě obodovaný a nás zajímá, jestli ho třeba jen vezme nebo do něj doskočí. Body se ale nestrhávají,“ vysvětluje jedna ze sudích Danuše Kalinová.

K pravé olympijské atmosféře přispívají i televizní kamery. Právě teď možná tisíce diváků sledují poslední lezce na televizních obrazovkách. A nemusí litovat, závod graduje napínavým závěrem. „Ještě kousek,“ ozve se z davu. Kotel pod stěnou žene poslední finalistku k vrcholu.

„Já jsem to měla naplánované jinak, babi. Víš, co? Zavolám ti později,“ ukončuje hovor vítězka Markéta Janošová. Není divu, na klidný telefonát nezbývá uprostřed vítězné euforie vůbec čas. „Atmosféru si užívám až teď. Při lezení podporu fanoušků moc nevnímám, jen když se dostanu do nějakého restu,“ říká Janošová. Podobné emoce pohltí i vítěze v chlapecké kategorii Adama Adamovského.

Zdá se, že Adamové v této disciplíně kralují. Ale zatímco jeden už má olympijskou premiéru v lezení za sebou, nejznámějšího českého lezce Adama Ondru čeká za rok v Tokiu. A kdo ví, třeba bude mít úspěšné následovníky. V Liberci se jich předvedlo dost.

Autor:Terezie Krejčí - členka programu Mladí novináři na ODM 2019