Klidně bych se poprala i v hospodě, říká zápasnice Hanzlíčková. Na souboj ji ze srandy vyzývají i kamarádi

V deseti letech nastoupila na základní škole do kroužku a o dvanáct let později se stala v Riu první českou zápasnicí, která se probila až na olympiádu. „Jinak jsem nekonfliktní, většinou se vybiju na žíněnce,“ tvrdí Adéla Hanzlíčková.

Než odletěla do Ria, zasnila se, jaké by to asi bylo odchytit na společnou fotku jamajského sprintera Usaina Bolta. Ale vzácný úlovek se jí nepodařil: „Viděla jsem ho jen na balkoně, kde polonahý poskakoval s medailí.“

Byť pod pěti kruhy v kategorii do 63 kilogramů volně vypadla Hanzlíčková už v prvním kole, zvýšila alespoň částečně podvědomí o ženském zápase. Dříve prý raději říkala, že hraje stolní tenis, než aby laikovi složitě líčila pravidla boje.

Adéla v Riu ukázala, jak pošle na lopatky dospělého muže

V domácích podmínkách jen těžko hledá konkurentky, proto trénuje především s muži. Společnost drsnějšího pohlaví jinak mimo zápas nutně nevyhledává. „Kamarády mám vyvážený, tak půl na půl holky a kluci. Nejsem jenom v kolektivu chlapů, i když to dříve tak bylo. Teď mám spoustu kámošek mezi holkama.“

Její sport často láká muže k výzvě: Schválně, jestli bych tě složil? Hanzlíčková většinou kývne a zvítězí. Už se ovšem také stalo, že souboj dopadl neštěstím. „Kamaráda jsem zvedla do vzduchu, jenže nějak mi vyklouzl z rukou a ulomil si zub.“

Sama by si prý klidně troufla i na hospodskou rvačku, do konfliktu se štamgasty posílenými alkoholem se zatím nedostala. „Ráda bych si to zkusila, je to docela výzva. Opilého chlapa jsem ještě proti sobě neměla,“ říká.

Zaklepe, když přijde řeč na zranění. Ty se jí naštěstí – kromě ošklivého monoklu pod okem, což je údajně na ženských závodech zcela normální jev – vyhýbají.

Pravda, už měla třeba zlomenou ruku. To ale když při jízdě na kole psala zprávu na mobilu. „A u toho jsem se samozřejmě rozsekala, jak jinak,“ směje se sympatická bruneta.

Kromě dřiny v tělocvičně nebo v posilovně hraje ráda na kytaru, Jako malá chodila do kroužku, odkud jí však poslali mezi děti, protože neuměla noty. „To mě naštvalo, takže jsem se učila hlavně doma a sama.“

Na oslavách 120. výročí od založení zápasnického svazu dokonce vystoupila na pódiu a zahrála píseň Hallelujah od Leonarda Cohena. Jen kdyby ji tolik nesvazovala nervozita.

„Ke konci jsem to trochu popletla, nejsem žádná super kytaristka a musím se na to hodně soustředit. Lidi každopádně tleskali, takže snad dobrý!“