Dráhař Bábek: Důležité je, aby v člověku zůstala malinkatá kapka naděje (VIDEO)

Bojovné srdce mu zajistilo mnoho úspěchů. Evropské zlato, světové stříbro, celkový triumf ve Světovém poháru… Ale hlavně to nejcennější – život! Před deseti lety přemohl dráhový cyklista Tomáš Bábek díky své houževnatosti jindy neodbytnou zubatou a přes všechny beznadějné prognózy se postupně dokázal prokousat zpátky mezi elitu. Nyní ho čeká další velká výzva. Olympiáda v Tokiu. „Budu tam závodit v keirinu, což je na dráze velice nevyzpytatelná disciplína. Udělám vše pro to, abych odcházel spokojený,“ uvedl čtyřiatřicetiletý český reprezentant.

Obrovská rána. Tma. Z noci na 27. dubna 2011 si toho Bábek moc nepamatuje. Při přebíhání čtyřproudové silnice ho na vinohradském kopci v Brně srazilo auto. Po převozu do Fakultní nemocnice u svaté Anny měl padesátiprocentní šanci na přežití. Ztratil hodně krve, na sál dorazil s otevřenou zlomeninou stehenní kosti, trojitou zlomeninou dolní čelisti se ztrátou zubů, zlomeninou páté zánártní kůstky a proraženou plící. Podle doktorů by takový stav netrénovaný člověk nepřežil. Šest hodin ho operovali, tři dny ležel v kómatu.

Bábek, věren své povaze, se však rval i v téhle chvíli. A vrátil se z úplného dna nejen ke sportu, ale i do života, v němž před nehodou nezažíval dobré období. Hodně trénoval, pracoval a studoval. Málo spal. Tížily ho úzkosti. „Před nehodou bylo moje motto: Co nejde silou, jde ještě větší silou. A to se mi možná málem stalo osudným. Úraz mi pohled na svět změnil. Teď to vidím tak, že do života mohou přijít věci, které nemůžeme ovlivnit. Důležitý je ale náš přístup a pohled na situaci, která nastala. Toho se teď držím,“ říká.

Jediná jistota, která na světě existuje, je změna.

A držel se toho už po návratu z nemocnice. Přestože mu chyběl kus svalu na stehně (a dodnes chybí), okamžitě chtěl zase na kolo. „Když jsem se probudil, řekli mi, že už si na velodromu nezajezdím. Ale vzhledem k tomu, že jsem takový mezek, tak jsem to jedním uchem poslechl a druhým hned vypustil ven. Když mě pak za měsíc a půl z nemocnice pustili, okamžitě jsem dokulhal na Duklu, sedl na trenažér a šlapal. Bylo to hrozně těžké. Fyzicky i psychicky, protože mi spousta lidí nevěřila. Pořád jsem věřil, že to půjde, ale ono to dlouho nešlo,“ vzpomíná Bábek.

Vše ho ale zocelilo a muž, který měl na rámu už jeden olympijský zářez z Pekingu (11. místo v týmovém sprintu), začal snít o další účasti pod pěti kruhy. „O Londýn jsem kvůli zranění bojovat nestihl a do Ria jsme bohužel vyjeli jen jedno místo. Největší podíl na něm měl Pavel Kelemen, takže do Brazílie letěl on. Uvažoval jsem pak o konci, ale chtěl jsem tomu dát ještě jeden rok,“ popsal Bábek.

Ten se v jeho kariéře ukázal jako nejúspěšnější… „Začal jsem dělat výsledky, o kterých jsem předtím ani nesnil. Asi jak jsem přestal cítit tlak a říkal si, že už o nic nejde, že si ty poslední měsíce závodění užiju, tak mě to vystřelilo úplně jinam, než jsem do té doby byl.“

Tomáš se stal evropským šampionem, vicemistrem světa a králem Světového poháru. Specialistou byl hlavně v keirinu, disciplíně, která má původ v Japonsku. A do mekky tohoto sportu, v němž rozhoduje správný timing a závodníci dosahují rychlosti až 70 km/h, dostal díky své formě jako jeden z mála evropských dráhařů pozvánku. „Strávil jsem tam dva roky. A i když jsem o tom předtím snil a získal řadu cenných zkušeností, tak mně to spíš hodně sil vzalo.

Nebylo to takové, jaké jsem si to představoval. Čekal jsem v Japonsku supermoderní techniku, ale bylo to úplně naopak. Japonci jsou velmi šetrní a používají věci, dokud se nerozpadnou. V tomto duchu se nesl celý pobyt. Bydlení vypadalo jak ze sedmdesátých let. Stará kola, staré metody, všechno bylo zastaralé,“ postěžoval si.

A nešlo jen o vybavení. Dlouho si zvykal i na manýry fanoušků. „Keirin je v Japonsku obrovský fenomén a taky gambling. Provozuje se pod speciální výjimkou ze zákona, protože jinak je sázení v Japonsku ilegální. Prosází se tam osm miliard dolarů ročně. Hned v mém prvním závodě, který jsem tam absolvoval a dojel v něm poslední, na mě někdo zpoza plotu sprostě řval a říkal, ať táhnu zpátky domů.

Asi na mě dal celou výplatu, což je tam běžné. Ti sázkaři tam stojí a křičí na závodníky, radí jim taktiku. Někteří z nich jsou opilí, protože vsadili hodně peněz a bojí se. Když se zadaří, tak vás milují, když ne, tak si dovedete představit, co se děje,“ smál se Bábek.

Z Japonska se proto po dvou letech rozhodl odejít a soustředit se na náročnou olympijskou kvalifikaci. „Byla strastiplná. Nejkrizovější moment přišel před posledním závodem Světového poháru v Brisbane v prosinci 2019. Spočítali jsme si, že pokud se nedostanu na bednu, tak nepojedu na mistrovství světa, což by asi znamenalo i neúčast na olympiádě. Cítil jsem obrovský tlak a v první jízdě hned vypadl.

Za nějakých dvacet minut mě čekala opravná jízda, kde jsem musel vyhrát, protože postupoval jen vítěz. Nějak jsem to vybojoval a pak se dostal až do finále, kde jsem bral bronz. Byl to neuvěřitelný pocit zadostiučinění a úlevy. Olympiádu jsem měl kapse,“ rozpovídal se o dalším splněném snu.

Pro medaili chce v Tokiu udělat maximum. Ať už tam ale dopadne jakkoliv, má v plánu u dráhové cyklistiky zůstat. „S kolegou jsme založili akademii, kde lidi učíme jezdit na kole a snažíme se v tomhle sportu vybudovat komunitu. Je to krásný sport. Každý, kdo přijde a vyzkouší si to poprvé, odchází nadšený a vrací se. A to mě na tom strašně baví. Nechceme, aby to dělala jen úzká skupina závodníků, chceme dráhovou cyklistiku dostat mezi veřejnost,“ přeje si.

Sám s ní začal úplnou náhodou. Chtěl se vyhnout testu z přírodopisu. „V době písemky se vedle školy kolem nově postaveného areálu ve Starém Lískovci konal cyklistický závod. Ten mi ale vůbec nevyšel. Nicméně tam byl nějaký nábor a druhý den už jsme přijeli na velodrom. Když jsem viděl, jak je to sklopený, tak jsem si říkal, že na to v životě nevlezu. Dráhová kola navíc nemají brzdy, jen pevný převod.

K tomu uvázaný nohy v řemínkách. Když se na tom přestane šlapat, tak vás to vykopne pryč. Stejně jsem na to ale sedl a nebylo to tak hrozný. Druhý den už byl oficiální trénink. Kámoši řekli, že je to blbost, že chodit nebudou, mě to ale z nějakého důvodu chytlo. Za měsíc jsem měl mezinárodní závody, kde jsem uspěl a už jsem u toho zůstal,“ vylíčil Bábek.

Bojovník z Brna toho nakonec v dráhové cyklistice dokázal hrozně moc. Možná hlavně proto, že se pokaždé odmítl vzdát. A to i před tím nejkrutějším soupeřem. „Soud, který byl nade mnou, mě hodně nalomil, ale nikdy jsem ho na sto procent nepřijal. Nic netrvá věčně a vše se může změnit. Jediná jistota, která na světě existuje, je změna. Důležité je, aby si v sobě člověk nechal aspoň kapku naděje, aspoň malinkatou. Pak to většinou dopadne dobře,“ dodal Bábek.